Únor

Únor-měsíc-kdy auta jezdí naopak

A je to zase tady. Bezčasí. Angína. Vajgly z cigaret pod balkóny. Smrad z tlejících psích exkrementů. Blablabal A dost.

Tak vykreslování depresivních nálad by mi šlo. Musím začít z jiného konce.

Nejdříve to začalo krásnou lyžovačkou na Sedle. O prvním víkendu to bylo Chamonix, azuro, teplo, prašan,  puding – bomba. Další víkend se opakoval, ale s tím rozdílem, že venku bylo mínus patnáct stupňů, nosy byly o něco studenější, Pavlovo supermegaspeciální vázání zamrzlo již v autě, lyžáky se v podstatě daly obout pouze s heverem a moje nervová soustava zareagovala zánětlivým procesem a to tak, že do týdne jsem šla vyvrtat k zubaři váček u pětky vlevo nahoře. Pavlův organismus byl o něco silnější, odolával ještě o pět dnů déle než vyhlásil stávku a pořídil si angínu (a to mu ani nehrozil ples). Mezitím jsme  ovšem způsobili lokální pozdvižení a to tím, že se Pavel jednou takhle po ránu rozhodl (poté co odházel půl metru sněhu před firmou), že provede prvosjezd  Lužickosrbské ulice – samozřejmě na lyžích. Nelenil, vyběhl, přinesl, zapotil, přezul, vystoupal, nazul a sjel a to celé několikrát – (dramatická pauza) – a to vše než přijel první ranní pluh. Jeho sláva prý se šíří Šumperkem jako lavina, již si o tom krákají havrani (vrabce jsem neviděla) – ale jeho ego naštěstí ještě nezavalila. A vsuvka – abych uvedla název na pravou míru – je to takto. Když na naši Lužickosrbské ulici napadne byť jen pár centimetrů sněhu dějí se prazvláštní věci. Aut jedoucích do kopce si už ani nevšímáme, je to ohraná kulisa, ale aut vracejících se jednosměrkou pozpátku nazpátek si nejde nevšimnout, je to úkaz, který přináší důkaz, že nejsme pány tvorstva. Příroda nás pokládá na lopatky a my nezmůžeme nic. Ale těch, kteři tomu nechtějí uvěřit se pořád najde dost a dost.

S antibiotiky se válíme doma, ale co naplat, už to leze na mozek. Ven se nedá, leda v rybářských gumákách, knoflíky na povlečení jsou již všechny přišity, ba i šicí stroj jsem vytáhla a vyspravila jsem šrámy nasbírané za celý rok, tak co teď? Plán? Cesta z města. Potěší, angínu nezhorší a většinou se něco naskytne. Řidič tedy – já. Za plamenného hovoru přejíždíme klasické odbočky cestou na Olomouc a za chvíli se nestačíme divit. Tudy jsme ještě nikdy nejeli . Sněhovou nadílku střídá vodní nadělení, na polích i cestách, v obci Hnojice to smrdí – světe div se – hnojem, v obci Stádlo – tam žije Dana Oulehlová – zkouknem to –  hlavni cesta směřuje na náves, které vévodí pařez natřený na barevno (dětská průlezka), ten objede kolem dokola a opět vyjíždí tam, odkud přijela. Nečekané, místní mají smysl pro humor. Zimu začíná střídat jaro, všude cyklisti, lidé s dětmi na procházkách, po sněhu ani památky. Napadá mě, že by bylo fajn moci si jít zaběhat, ale to bych se musela asi přestěhovat. Olomouc klasika a čeká nás cesta zpět – opět netradičně. V Litovli jsme si vzpomněli na rčení – Litovel – moravské Benátky – co to je za blbost. Ovšem v několika kanálech jsme zahlédli poměrně vysoký stav vody – a uviděli zdáli srocující se dav na mostě – a jak to už tak bývá – zamířili jsme mezi ně. Most to byl krásný, rádoby starobylý a pod ním voda a voda a kry a voda a kry a kolem davy. Asi čekali, kam že ta voda vyleze. Most byl tak opravený,  že Pafka prohlásil, to asi nebude žádná památka – ale ouha – byla – třetí nejstarší kamenný most v Čechách – po Karlově a mostu v Písku. Tu nás napadlo, že musíme zjistit, kde se rodí kry. I vydali jsem se podél toku Moravy nahoru. Začínalo se smrákat a tu jsme se ocitli přímo v hororu – kulisy – ústav pro choromyslné v Nových Zámcích-okolní Litovelskopomoravský šílený les, bahno, smrad – brr r (nevím  proč ti pražští filmaři utrácejí prachy za tvorbu kulis, tady stačilo přijet, vybalit náčiní a točit – král Šumavy bez Šumavy) a to ještě nebyl konec. Poté co jsme ze strašidelného lesa vyjeli ven, otevřel se výhled na vodní hladiny, kam jen oko dohlédlo, kterými prolézala jako nitka naše cesta a nad tím vším západ slunce. Foťáky nastartovat a ven než vše pohltí tma. To co na obrázcích není vidět mohu pouze barvitě popsat, doufám, že se mi to podaří. Když je voda tam, kde normálně roste obilí, tak se tam ta voda snaží vsáknout, ale ono jí to nejde – tak hledá cestičky a vznikají šumivé vírky,  bublají a šustí, kačeny ihned jakoukoliv vodní hladinu prohlásí za svou a obsadí ji, ovšem tento příliv se zase nelíbí myším a krtkům a další havěti a tak zmateně pobíhá všude, kde voda není, ale také plave – a je jí tam hodně. Krtek je můj favorit (teda až po kapince samozřejmě). Normálně se vrhá po hlavě do listí a umně krauluje tuhým skupenstvím a tvoří síť nor a to v reálném  čase. Zásadním zjištěním je – co asi – no že blesk z foťáku krtka nepoleká – no proč asi? Prostě, mezitím co Pafka fotí úžasné přírodní výjevy, já pozoruji myši a po půl hodině je tma, tak to balíme a jedem domůůůů. Uondaní, ale spokojení, cesta z města opět vyšla a únoru už zbývají jenom čtyři dny. Tak papa jo a abych nezapomněla – porodnici ker jsme nenašli, ale jestliže za ústavem v Litovli kry plavaly, tak před ústavem u rybářské bašty žádné nebyly – tak teď jsme z toho jelen.
-kapča-
.. a pár fotek na rajčeti (halabala paf nestíhá)