Blíží se MČR štafet a já se s hrůzou dozvídám, že nebudu svou ženu jen doprovázet ale že jsem rovněž jakési štafety nepostradatelný člen. Abych předešel trapné situaci s hanbastartem, volím ve čvrtek krátkou tréninkovou jednotku pro vyladění formy. A tak spolu se Supíkem (dámské kolo s přehazovačkou) vyrážíme na městský skorelauf spojený s rozvozem faktur. Optimalizuji zvolenou trasu, vhodně rozkládám síly, sbírám kontroly - dopisní schránky. Limit: setmění. Výsledek: z devíti nalézám jen osum objektů a na nich jen pět kontrol - schránek. Pošťáci to nemají věru jednoduché. Hlavní účel je však splněn, uronil jsem pár kapek potu a těsně po západu slunce parkuji Supíka v cíli. Z víkendu nemám žádné obavy.
Jen kdyby nepršelo! Opakujeme si cestou do Studené Loučky jako mantru stále dokola a zbytečně. Z parkoviště u vody, které má potenci stát se při celodením dešti rybníkem, je to vtipné dva kilometry na shromaždiště na kopci. Uprostřed stanového městečka hučí centrály, uprostřed oddílového stanu je už úplně všechno a všichni.
Štafety jsou ale kolektivní záležitost a je to znát, místo se najde, všichni jsou jaksi víc spolu. Asi si předcházejí ty druhé, kdyby to zvorali. Je kosa. V lese to však nevadí, ba co víc, vzduch je plný čerstvého kyslíku. Omámen ohromným přísunem čistého O2 dobíhám neuspokojený, ne ze svého výkonu ale z délky své trati. Po zjištění, že nemám komu předat na poslední úsek, vybíhám znovu byť jen na část mapy - bo zítra je taky den. Lituji toho později, na schodech domů. Ale co naplat, nedělní družstva jsou snad ještě důležitější a tak na sobě nedávám nic znát. Mokro nemokro, dnes už vybaveni zimními bundami přežíváme fyzicky krušný víkend s dobrou koncovkou - druhé místo pro dorostence a důstojný výkon nás veteránů. A vlastně poprvé jsem běžel v jedné štafetě se svou ženou. Byla tak dobrá, že asi postoupí do veteránského Áčka.
-pap-