Vesmír je placka. Lepím Světy na desky z PVC a snažím se lokalizovat válečné konflikty a živelné pohromy které se na mne linou z rádia. Možná bych si mohl jednu mapu vyvěsit a dělat na ni černé puntíky. Vznikla by tak statistika, kterým částem Světa se vyhnout při plánování dovolené. Například dnes jsem ještě neslyšel nic o Kalahari a Antarktidě. Vzhledem k tomu, že se média o tyto lokality nijak nezajímají, jsou to zřejmě stabilní země kde by má dovolená nedošla zmaru.
Zase blbnu. Měla to být vážná úvaha o tom, co budou dělat ubozí rodiče až děti opustí rodné hnízdo.
Tato otázka se ale nedá zodpovědět. Nevíme co bude. Bezpečně jen víme co bylo a že je důležité dnes dělat věci tak, abychom se zítra nemuseli za to, co bylo, stydět. Nazval bych to důstojným stárnutím.
Myslet na stáří je však ještě hodně, hodně brzy a tak dnes hurá na kolo a na oběd za město. Nacpaní k prasknutí zjišťujeme, že oběd pro dva dnes není o moc levnější než dřív pro čtyři.
Den však nekončí obědem a tak já lepím ty zatracený mapy na plastové desky pro školu, kde žáci netuší ani jaké je naše hlavní město. Co ale já vím o světě? Kruh, který jsem ve svém životě stačil na mapě Světa obsáhnout je tak malý, že ani nejde nastavit na kružítku.
Až dolepím Světy, budu na druhou stranu svého placatého vesmíru lepit Česko. O tom snad vím všecko.
pap.
2024 ©