V sobotu po ránu jsme se vydali hledat něco k snědku, abychom ukojili polední chuť k obědu. V cukrárně jsme našli zákusky, kafčo a minerálku. V domáci dílně nic (šmirglpapír byl málo slaný) a tak jsme pokračovali dále. V záplavě slunce jsme - oslněni - minuli tradiční nákupní lokality a ocitli se na Městských skalách - ani nevíme jak. Bylo krásně, ptáci měli zamrzlé zobáky, tak neřvali, krávy měly ucpané tlamy senem, tak ani nebučely, takže idyla pro naše ukomunikované mozky. 
Pouze místní Osičané (rozuměj obyvatelé Osikova) si chtěli povídat, takže taťka se o fotografovaném objektu dozvěděl i to co ani nechtěl a paní od krav s námi probrala ekonomickou i dotační politiku pro zemědělce, situaci jejich rodičů v roce 1950 a výstavbu nového kravína. Poté jsme se vydali směr ztichlý les. Dlouhé stíny vrhané nízkým sluncem byly fotogenické, modré sudy s jedy na posedu, ale k snědku zrovna nevábily. Pouze nedaleko rozeseté řepy - z těch by se dalo něco vykřesat, ale zase pozor na agresivní a rozezlenou zvěř. Další cesta již pokračovala v kochacím duchu, bukvice a žaludy byly již rozebrány místními prasátky, ale v záplavě barevných škál všech druhů jsme na hlad dočista zapomněli a věnovali se focení sebe navzájem, trav, jíní, skal apod. 
Cestou zpět jsem si vzpomněla, že vlastně všechno potřebné mám v lednici. Takže jsme spěchali do teplíčka, neboť zpocená záda hrozila prochlazením.
Na 17-tou hodinu po nás byla připravená kultura v podobě křtu knihy Ludvíka Vaculíka. Hlavní aktér se dostavil, byla i celá městská smetánka ale také mimošumperská - našel se fotograf Josef Štrajt i brněnský režisér Rychlík - ale hlavní byly stejně 2 kozičky na jevišti, které celému křtu dělaly křoví. Byly moc milé. Celý večer korunovalo posezení u vínka s Danou Březinovou - co jsme doteď nevěděli - tak to už víme a co jsme se dozvěděli, jsme už zase zapomněli. Takže - vzhůru do bezvědomí. Tam je blaze.
2024 ©