Kapčí život-aneb bez příběhu-zato s pointou

Napsal Mamas & Papas (») 29. 10. 2011, přečteno: 1764×

Mnoga lět tamu nazad (překl. Dávno tomu) ještě před tím než se kapča stala kapčou, žila si svým nekapčím životem. Tak jako Alence se v její říši prodlužovaly ruce a nohy, povídala si se svými téměř reálnými představami, tak i skorokapča měla své kostlivce – např. noční stropní bubáky (znáte to, když večer jede auto a vám se na stropě protahují stíny větví stromů) nebo Turky v lese (tu story už znáte), nehovoře o tajemných zvucích při večerním usínání a v podstatě bobříkem odvahy bylo dojít večer za tmy na dvůr na suchý záchod.  Ale co bylo, bylo – střih.

Štvána mladistvým neklidem rozhodla se skorokapča k zásadnímu kroku, opustit svůj rodný kraj a vydat se za hranice  všedních dnů. Začátek její cesty zdál se být idylickým. Vlak supěl povědomou krajinou, slunce ozařovalo zimní idylku za okny, topení topilo a ve vagonech bylo útulno. Ovšem se zvětšující se vzdáleností od místa A začalo přibývat šera a neznáma a ubývat lidí. Venku se občas na levé straně vlaku mihlo nádraží, osvětlené lucernou problikávající v mlžném oparu, na pravé straně nebylo nic. Přibližně po 3 hodinách jízdy vlak zastavil, na pravé straně se objevilo osvětlené nádraží s cizojazyčným názvem a kolem vlaku asi 20 ozbrojených celníků. Zděšení opadlo až poté, co se vlak rozjel a krajina vpravo opět zmizela. Dle jízdního řádu byl sled stanic jasně daný, ale ve skutečnosti(dle  nezjištěného klíče) tam byly pouze ty důležitější a ty méně významné tam neuvedli. Co to udělá se skorokapčím mozkem ovšem tvůrci jízdního řádu nedomysleli. Chaos, panika, strach – nezapomněla jsem vystoupit? Nepřejela jsem? Prostě a stručně, zbytek cesty proběhl v naprostém zmatku s čumákem přilepeným na levém okýnku a s neustálým  obtěžováním střídajících se spolucestujících, zda jsem chtěnou stanici již nepřejela a kdy už asi budu muset vystoupit  (cca 2 hod.). Konečně – přestup do stanice B je tady. Venku mrazivo, sníh a také přátelé. Poté co vlak odjel, vše se vylidnilo a zůstal jen silný mráz. Cigán v hospodě dal svařit víno, ruce se prohřály, mysl zvláčněla a jelo se dál. Kam dál??? Tam, kde jsem už několik hodin neviděla NIC. Cestou vlak sice 3x zastavil, ovšem bezdůvodně, venku byla naprostá tma, žádné domy ani světla. Konečná stanice byla ponurá, jedna lampa svítila (žádná jiná v dohledu nebyla), mráz pod 20oC a nás čekala několikakilometrová cesta  do cíle naší cesty. Proč mám pocit, že to bude nejen konec naší cesty, ale i konec života, lidstva, civilizace?! Úzkost mi svírá hrudník, naštěstí se moc nedá dýchat-ostravakovi by zmrzla v plicích silikoza. Prošli jsme mezi ploty něčím, co se neprávem nazývá Město. Dotaz, zda to nejsou jen realistické kulisy jsem si nechala pro sebe. Nikde nikdo nebyl, nikde se nesvítilo, psi neštěkali. Prošli jsme kolem sídliště řadových domků a kdyby se nekouřilo z komínů, tak beru nohy na ramena a běžím – kam??? Zpátky – vlak už žádný nejede, autobus tu neznají, taxík-cha cha. Jdu odevzdaně vstříc černému chřtánu. Poté co skončí poslední pouliční blikotalka se oči adaptují na sněhovou bělobu a já zjišťuji, že černo se mění na šedivé obrysy kopců v měsíčním světle a jsou úplně všude kolem. Nic se mění v někde.  Sníh křupe pod nohama se vzrůstajícím mrazem stále více a romantika nabývá stále bizarnějších tvarů. K cíli vede cesta-necesta, po čtyřech s lyžemi, batohy, potravinami se šplháme do kopce. Nahoře chatička jako klícka o jedné místnosti bez koupelny, suchý záchod venku, jedna místnost pro 10 lidí o velikosti 3x3 metry a obrovská lyžárna s koulí parafínu a vodou zamrzlou přímo ve studni. Romantika umocněná naprostou absencí moderních civilizačních výdobytků. Po probuzení – umýt zuby. Jak? Čekám co bude. Skupina vychází z chaty vyzbrojená kartáčky, slunce svítí, -30oC a šup, kartáček s pastou do sněhu, šup s tím do tlamky, umýt a vypláchnout – čím?? – sněhem!! Záchod – ne nechce se mi a ještě dlouho se chtít nebude, nemůže, uá, už budu muset, zadek přimrzlý, výhled nádherný. Kopce, remízky, ovečky. Z komínů se kouří, lidi vidět není, ale občas je slyšet chraplavý zvuk startovaného auta. Vlek – jediná to známka moderní technologie v jinak neposkvrněném kraji – se spouští a výhled z vrcholu kopce je uchvancancující. Odpoledne cesta do Města – 5km tam a 5km zpět. Konečně je vidět okolí, domečky ošuntělé (na vratech jednoho z nich visí rozkuchaná srna, ze které se ještě kouří), lidí pořídku, prostě drsná divočina. V hospodě zapadlí vlastenci – otázky se líhnou, co tady ti lidé dělají, jak se baví, kde pracují, jakou řečí hovoří? …Pak den co den dobrodružné rozmrazování vody ve studni, lyžování, návštěvy nálevny ve Městě, obleva, mlha atd. Návrat do civilizace byl již kolektivní, korunovaný pobytem v nádražce nejhrubšího zrna, kde když jste si prorazili cestu dýmem, odměnila vás jakýms takýms teplem příp. židlí a gulášem (teplé lidské slovo v tom zrovna nebylo). Cesta s podobným scénářem se pak opakovala ještě mnohokrát a nikdy nebyla o zážitky nouze. Kraj dodnes neztratil svůj půvab a ani po letech svou divokost a dnes už vím proč!!! BO NEBEL! Je tu všude kolem.

Komentáře

Terr z IP 90.224.173.*** | 30.10.2011 00:18
~~~~~~~~~~ bo Nebel ~~~~~~~~~~~

http://www.vsphz.cz/razitka/obrazky/030.jpg
KlarAd. | 31.10.2011 18:01
A kde je ta historka s početím Terezky? :))))) mám si to vykládat tak, že to byla jen jedna ze snah rozehřát zmrzlý nos? :)
kapča z IP 78.80.90.*** | 1.11.2011 12:21
To je zase povídka z jiné kapsy. A jen pro zasvěcené. Tato byla k NEBELovi.
Terr z IP 90.224.173.*** | 1.11.2011 22:30
Jo, to to má až za pár, to přece bylo v pozdějších horizontech :)
pafka z IP 46.13.8.*** | 5.11.2011 11:21
Ten příběh začíná slovy "Běžte napřed, my vás doženem.." :-D
Terr z IP 90.224.173.*** | 6.11.2011 20:24
:-D


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a jedna